Miliardy tun odpadu vyvážíme na skládky každý rok. Třídíme, recyklujeme, přesto na skládkách končí tuny znovupoužitelného, nerozložitelného odpadu.
Zaváží se celá údolí, lomy, z odpadu tvoříme nové kopce, přetváříme krajinu. Každým dnem se jedna vrstva odpadu překrývá zeminou, desítky metrů nepotřebných věcí se vrství na sebe a zhutňují. Co bude dál a nebudeme žít časem na skládkách?
Co se ukrývá pod povrchem skládky?
Do konce 19.století se na nich vyskytovaly stejné předměty jako v prehistorických časech – hlavně popel, kosti, lastury, keramika.
Od té doby, díky zvyšujícím se příjmům, nastupuje konzumní společnost a složení se mění – přibývají lahve a jiné skleněné předměty, jednorázové výrobky a obaly.
Co dnes na skládkách najdeme k čemu na nich dochází?
Přibližné procentuální zastoupení hlavních druhů odpadu na běžné městské skládce bývá:
Rozkladem a promícháním zbytků různorodého odpadu vzniká toxická tekutina, která proniká do podloží a kontaminuje půdu i vodu. Je plná, kromě jiného, i těžkých kovů a čpavku.
Posledních 20 let, na moderně koncipovaných projektovaných skládkách, se snažíme zabránit alespoň průsakům – podloží tvoří vrstva jílu, silná nepropustná plastová fólie a vrstva štěrku. Průsaková tekutina se potom odvádí, aby nedocházelo ke znečištění přírodních zdrojů.
Po zaplnění skládky tísíci tunami stlačeného odpadu dojde k zakrytí vrchní plastovou fólií, zavezení několikametrovou vrstvou zeminy, pod kterou se tak ale vytvoří uzavřený neprodyšný prostor, kde bakterie brzy spotřebují veškerý kyslík a dojde k zakonzervování odpadu, který nemá moc možností jak se dál rozkládat.
Je dobré, že nám průsak nekontaminuje okolí, dochází však k výraznému zpomalení rozkladu materiálů a to i přírodních – papíru, textilu, a ke konzervaci obsahu.
Co skrývá fólií neuzavřená skládka po 30 nebo po 60-70 letech a v jakém stavu se v ní odpad nachází?
Po 30 letech po odkrytí překryvné vrstvy zeminy jsou předměty téměř nezměněné – např. jsou čitelné etikety na nepoškozených plastových i jiných obalech, noviny sice vlhké, ale stále s dobře čitelnými články, jednorázová dětská plena jakoby vyhozená nedávno, oděvy, které by se po vyprání daly nosit,.. Rozklad těchto věcí bohužel ani nezačal.
Po 60-70 letech je stav odpadu stále podobný – papír a přírodní tkaniny tedy doznávají změn, postoupila i koroze kovových obalů, vytéká jejich obsah, slabé igelitové materiály a tenké syntetické tkaniny se trhají do menších dílů, u silnějších plastů není patrná změna.
Jak dlouho trvá rozklad za ideálních podmínek?
Nejrychleji se rozkládá organický materiál jako je jídlo – v řádu několika málo týdnů, papír 1-2 měsíce, přírodní tkaniny jako bavlna a vlna příbližně 1 rok, syntetické materiály několik desetiletí, u dalších materiálů už se jedná pouze o odhady – hliníkové obaly nepotažené fólií hruba 500 let, u dětských jednorázových plen se předpokládají stovky let, sklo tisíc let, komplexnější druhy plastů s pevnými molekulárními vazbami zřejmě nějaké to tisíciletí a nebo taky nikdy. A to vážně 🙁
Uvedené doby ovšem platí jen za ideálních rozkladných podmínek – při dostatku kyslíku, vlhkosti, teploty, slunečního svitu a UV záření. Nejsou-li tyto faktory přítomné ve správném poměru, doby se prodlužují, odpad se spíše konzervuje ve stavu, kdy došlo k vyčerpání kyslíku bakteriemi a mikroby.
Dříve byly bezpečnostní předpisy mnohem mírnější a víceméně se neřešilo co, jak a kam se uskladní.
Starší skládky obsahují kombinaci domácího a průmyslového odpadu. Obsah nebezpečných látek mnohonásobně překračuje povolené limity – uvolňuje se obsah ze zkorodovaných obalů, odpad se „díky“ erozi časem odplavuje do vodních toků, moří, oceánů, kontaminuje i půdu. Mikroplasty, azbest, těžké kovy se dostávají do půdy a vody, do potravy organismů, ty potom do potravy ryb a živočichů, z půdy se dostávají do rostlin a plodů. A samozřejmě, tyto ryby, zvířata a plody nakonec konzumujeme i my.
Skládky s vyšším obsahem organického odpadu produkují díky mikrobům metan, vysoce hořlavý plyn bez zápachu, a jsou tak rizikovým místem pro vznik požárů. Metan se dá přeměnit na elektrickou energii nebo využít jako palivo, ale musely by být skládky dovybaveny potřebným zařízením, případně by organický odpad mohl být přímo zpracováván na energii bez nutnosti vyvážení.
Dosud jsme lehkomyslně vyhazovali věci bez toho, abychom znali nebo domysleli důsledky našeho počínání. Teď je však třeba přemýšlet jak z toho ven, abychom v budoucnosti nežili na odpadcích, neničili si dál místo pro náš život i naše zdraví. A také myslet na další generace.
Skládky jsou plné recyklovatelného odpadu – v době, kdy nám dochází nerostné suroviny, nabízí se možnost uvažovat o získávání a využití surovin z miliard tun vyhozených věcí. Velké množství plastů by bylo možné zrecyklovat, elektronika obsahuje v součtu neuvěřitelné množství drahých, nedostatkových, obtížně získávaných kovů a vzácných prvků. Obsahuje také zlato, lithium, barevné kovy. Pro gram zlata je třeba zpracovat několik tun horniny, na skládce bychom nalezli gram vyhozený ve 40 telefonech. A odhaduje se, že telefonů bylo vyrobeno stejné množství jako je obyvatel, prozatím.. A to jsou pouze telefony z veškeré elektroniky, která byla pohřbena s odpadky.
Aby nebylo toto čtení tak deprimující, tak nám malou útěchu přináší zpráva z Japonska, kde byla údajně na skládce objevena anaerobní bakterie živící se právě plastem. Prospívá tedy i bez přítomnosti kyslíku, což nám dává do budoucna naději jak odpadové hospodářství zefektivnit a vyvinout biotechnologické nástroje na zpracovávání našeho odpadu.
Dalším řešením je nový odpad nevytvářet, což samozřejmě zcela nelze, ale je v našich možnostech snažit se množství odpadu zredukovat na minimum. Zamysleme se nad nákupy a nad tím, kolik z nakupovaného je zbytečně přímo navržené a vyráběné na jedno použití. Hledejme ekologické náhrady, omezme výrobu takových předmětů a obalů, kde to lze, a pokud jsou opravdu potřebné, tak aby je bylo možné snadno a efektivně recyklovat, kompostovat nebo, aby se za běžných podmínek biologicky za přijatelnou dobu rozložily.
Surovinové zdroje nejsou nevyčerpatelné a nevyčerpatelná není ani naše planeta, sama si už neporadí, potřebuje naši pomoc.
